Honza Prachař

I ty se nestyď, zvuk nelaď a s bojem uzmi jar bobra, jímž umej, obsaď Alenku, vždyť se nesytí.

Stála a čekala na vlak s květinou v ruce. Nakonec odešla. Sama.

Podzimní soumrak v hlubokém, pustém lese
Tam nohy nesou zabláceného tuláka
Tam bytí má Kateřina – vilná divoženka
Déšť ustává a obvyklé ticho rozprostírá se

Buď zdráv! Kateřina omamuje krásou
Vábí tuláka na svůj tvar a bílé poprsí
Tulák koktá nerozumy, rovná si vousy
Jejich představy velmi rozdílné jsou

Ráno tulák již nebyl ve své kůži
Jeho nohu se stromem řetěz pojí
Nový kus v Kateřinině sbírce trofejí
Víc stop nezanechá, jako všichni muži

Chladný a temný podzimní večer za okny vlaku z Prahy. Hezká mladá dívka dlouho obrací myšlenku, než najde odhodlání a zvedne telefon k uchu. S hlasem zabarveným těšením a důvěrou komusi sděluje, že přijede a zůstane na víkend. Dostane krátkou odpověď. Zmlkne. Obraz její tváře se rychle mění, až nakonec po ní začnou stékat slzy. Pláče vytrvale, stejně jako z venku na okno bubnují dešťové kapky.

V pelechu dvě šelmy
Velká sní o tom malá být
Malá už nechce menší být
Žárem očí propalují tmy

Cosi se plíží z tmy, siluet stíny
První vystřelí jako šíp, mine
Druhá vycení zuby, sykne
Ukrutná bolest. Ztichly hodiny

Silná myšlenka propuká
Mihnou se ocelové drápy
Pářou tkáň, života mizí stopy
Věčná oběť. Byla dost velká?